11. 9. 2016

Letní záchvat aktivity aneb Lemra na tyči...

Článek o kurzu pole dance (bez servítek). 

Už je to víc než dva měsíce, co jsem se nervózně krčila na své první lekci pole dance. Byla jsem nervózní ze všeho: ze své (neexistující) fyzičky a neflexibility, z toho, že nemám kalhotkové kraťasy, z toho, že se na to nehodím. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo to, že nechodím na lekce s žádnou modelkou z povolání a že sixpack tam má jen jedna slečna. A že se to taky cvičí ve spodním prádle. (To je tak, když jediný sport, který uznáváte, je plavání; a sporty, které vyžadují oblečení, vás děsí). 
(Obrázky vypůjčeny z poledancingadventures.com. Doporučuji projít celý web, zejména sekce komiksů je naprosto boží :)


Nemůžu se tvářit, že bych nevěděla, do čeho jdu. Věděla jsem to poměrně přesně, viděla jsem nespočet modřin kamarádky, která na pole dance chodí už nějakou tu chvilku, videa na youtube jsou taky super k vystrašení takového lenochoda, jako jsem já... A protože mor se má šířit, dodám do internetové stoky svoje vlastní poznatky, sloužící nejen pro vyděšení budoucích poledancerek :) Zapisováno po týdnech. 

Týden 0
Na mailu mám instrukce k první hodině. Co má jako znamenat „sportovní podprsenka, případně tílko, kraťásky nebo dlouhé kalhoty a ponožky/návleky v závislosti na počasí“?! Já nechci mít možnost volby, chci mít rozkazy. Ručník na tyč a na mě... znamená to na mě na můj zpocenej obličej, nebo se tam mám i sprchovat?! A jak vypadá ručník na tyč? Na co ta tyč potřebuje ručník? To se jako zpotí? A vůbec, ručník, nebo osušku? A jak mám ksakru vydržet se den předem ničím nemazat?

Týden 1
Umírám. Warm-up, kardio, rozcvička, flexi, posilovačka. Ještě jsem se nedotkla tyče a už umírám. Tohle v žádném případě nemůžu přežít, to je hrůza. Já umřu. Já chci umřít. Kdy je moc brzo na to to vzdát? Cože, budeme šplhat? Hahaha, do toho mě ještě nikdo v životě nedonutil...
Je po lekci. Nevím, jak dojdu domů. Nevím, po čem dojdu domů – po nohách to nebude. Po rukou taky ne, ani nevím, jestli je ještě mám. Mám hlad, chci spát, chci umřít, je mi teplo, je mi zima a vůbec, proč bych si nemohla lehnout na Lidické na ulici a trochu si zdřímnout?
Týden 1, 1 den po lekci
Bolí mě úplně všechno. Čekala jsem frajerský modřiny, ale ty nemám, jen mě všechno bolí. Takže svoji bolest ani nemůžu sdílet na všechny sociální sítě!!! 
Rozhoduju se, že nebudu vstávat. Odmítám vylézt z postele, svaly hrozí akutním upadnutím, kosti se odmítají hýbat, klouby už pravděpodobně ani nemám. Zůstanu pěkně v poloze ležmo a pokud budu mít štěstí, umřu. 

Týden 2
Když přežiju první půl hodinu, už to půjde. Nebo taky ne... Připadám si suverénně nejneschopnější, na tyči vydržím asi půl minuty a připadá mi to jako největší vítězství v mém životě. Pálí mě kůže úplně po celém těle a tak dva měsíce nebudu schopná sedět, chodit, vyprázdnit si močák nebo mít sex. Mám pocit, že mám obraženou celou pánev, kůže z třísel a vnitřních stehen už mi slezla... a teď budeme viset za podpaží. A já se včera epilovala. Nemůžu radši skočit z okna? 

Týden 3
Jsem nemocná, mám antibiotika a vzdávám to předem. Největší úleva pod sluncem – nikam nemusím!

Týden 4
Antibiotika mi dala zabrat. I když rozcvička už mi nepřijde tak zabijácká, všude mi teče studený pot, vypadám jako stádo raků namačkaných na sobě (rudá a rudější) a jsem unavená. Začínám tu zatracenou tyč nenávidět. 

Týden 5
Překonávám se a přes týden posiluju, občas se protáhnu, dokonce si jdu zaplavat. Na hodině se cítím perfektně. Rozcvičku dávám s přehledem, šplhám jak opice nahoru a dolů (tak nějak mě fascinuje, že jsem takového pohybu schopná), zjišťuju, že na tyči se fakt dá i sedět, nové věci zkouším se zvědavým vzrušením (trochu změna od šíleného děsu). S holkama se nasmějeme, mám nové kamarádky a nejsem nejhorší – vlastně nám to jde všem.  Prý jsem chodící sebevražda; proč mě to nepřekvapuje...

V zrcadle fascinovaně čumím na svůj odraz. Stačilo 4 x 60 minut, měsíc času, a já mám pevné nohy, zvednutej zadek a drobný náznak rýsujícího se čehosi na břiše. Každý mi chválí projmutý pas a celkově ženskou, ale pevnou postavu. A pak jsou tu rozdíly ve výdrži, síle, flexibilitě... nepopsatelné. Poprvé mám pocit, že bych ten kurz mohla i zvládnout.

Nic mě nerozhodí. Na tyči se dá viset úplně za cokoliv. Nevyvedlo by mě z míry ani zavěšení se za krk, tak co je nějaké podpaží nebo koleno. 

Konečně mám svoje vysněné a vytoužené modřiny. Okolí se ptá, kdo mě mlátí. Já posílám fotky svých modrých částí těla celému contact listu na Facebooku a jsem na sebe hrozně pyšná; pro jednou mi je i jedno, že si trapně fotím vnitřní stehna. Spáleniny ignoruju, tak nějak to přestalo bolet. 

Týden 6
Celý týden jsem protivná a děsně se těším na další lekci. Dny mi utíkají šíleně pomalu, tak pokračuju v posilování. Dokážu udělat klik; pořádný, s rovnými zády. Poprvé. Další úspěch v mém bídném a mrzkém životě. Ze samé radosti jich dělám dvacet. Potom ležím hodinu rozplácnutá na zemi, protože jsem to přehnala a bolí mě záda.

Mám novou univerzální poučku: Pokud to bolí, dělám to správně. 

Věsíme se hlavou dolů. Mám trošku obavu, že to nepřežiju, ale když jsem se naučila šplhat, už zvládnu všechno.

Týden 7
Modřiny dostávají nový rozměr. Povedly se mi úplně nádherné: jsou tři a tvoří rovnostranný trojúhelník. Chlubím se s nimi snad úplně každému; neméně velikou radost mám z obrovského černého fleku na nártu. Pravděpodobně bych v této fázi byla happy, i kdyby mi ta noha upadla. 

Oblíbila jsem si pár cviků, ve kterých exceluju. Shodou náhod ty, které dělají takové super modráky. Šplhám čtyři metry vysoko a pak se nějak zaseknu a zjistím, že si nedokážu uvědomit, jak se dostat zpátky. Chvilku jen tak sedím nahoře a nešťastně zírám dolů, pak se rozhodnu pustit ruce a povolit nohy a ono to nějak půjde. Padám, jako správný imbecil přitom propnu špičky; ať je to aspoň hezký. Zlomila jsem si prst na noze, za dva dny mě čeká výlet do Vídně, kde budu 12 hodin chodit.

Týden 8
Trénuju, kde to jen jde. Třeba na dopravní značce v Havířově. Naštěstí tam nebydlím, tak můžu dělat ostudy, kolik jen chci. 

Týden 9
Moje sebevražedné sklony dosáhly zenitu. Mám klouzací den, přesto neúnavně makám na svých invertech. 90 % pokusů končí mnou na zemi na hlavě; někdy sjedu z půl metru, někdy z metru, někdy žuchnu bez držení se na tyči. Tak nějak je mi to fuk, tuhle bolest znám a dokážu ignorovat. Pak začneme se Supermanem. Jsem rozhozená, myslela jsem, že znám všechny druhy bolesti, ale tahle je nová. A samozřejmě – přesně mezi nohama. Stává se ze mě frigidní asexuál. 
Na stehně mám boží modřiny, pro změnu tvoří kružnici. Moje ruce zdobí nechutné fleky, na každé jeden. V oblíbeném tílku mám ploše propadlé břicho, na kterém ale jde vytušit nějaký tvar. Při každém průchodu kolem zrcadla si pochválím svůj luxusní zadek. Miluju ten sport. 

***
Teď mě čeká poslední lekce L1 (pro sebe jsem si to pojmenovala na "lemry prvního řádu"). Potom budu pokračovat L2 – to jsou pořád lemry, ale už o něco menší, minimálně se dokážou pověsit na tyč v různých úhlech a za různé části těla :)

Co mi prázdniny s pole dance daly a vzaly? 
Vzaly mi (dohromady v součtu) půlden času, vzaly mi moje ochablé svaly, líné lemří manýry, pár stovek z peněženky, tunu výmluv... 
Daly mi mnohem lepší fyzičku i postavu, nový koníček a vášeň, předmět machrování před kamarádkami a hromadu modřin :)) all in all – nelituju!

10 komentářů:

  1. Ja chodila pred rokem, bohuzel pak zrusili studio a me se nepovedlo najit jine, ktere by bylo pobliz a lekce v rozumnou dobu.
    Ted jsem ale konecne nasla a zacinam zas ve stredu, nemuzu se dockat. Potrebuju uz taky vse zpevnit :D
    Beauty of pink / Knižní regál

    OdpovědětVymazat
  2. Ehm, jsi dobráááá:-) Já bych to vzdala už v nultým týdnu, maximálně hned v tom prvním, dál bych to rozhodně nedala. To já radši budu dál pěstovat pohybové aktivity typu spinning nebo volejbal, to se aspoň obejde bez nechtěných suvenýrů na kůži:-) Ale máš můj obdiv:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Yayy, sikulka c: Vazne zavidim, ja bych asi nic podobneho nedala :D

    OdpovědětVymazat
  4. Parádní počtení :-) Modřiny se mi dělají snadno, tak bych se nechtěla vidět :-) Na mě to je asi příliš velký adrenalin, budu ráda, když se dotáhnu na hodinu jogy. Hezky den :-))

    OdpovědětVymazat
  5. Jsi dobrá..pole dance je pěkná makačka, mě stačí se na to dívat a bolí mě celý tělo :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Máš můj obdiv :) já bych se k tomu asi neodhodlala, i když se mi pole dance moc líbí..
    http://spice-of-life.blog.cz/

    OdpovědětVymazat
  7. skvelý článok, páči sa mi, ako si ho poňala :) pole dance musí byť super a keby to niekde v mojom okolí bolo, rada by som to skúsila :)

    Sabi z blogu Beautiful savage

    OdpovědětVymazat
  8. Jej, tohle jsem chtěla vždycky zkusit! snad se brzy poštěstí :D

    OdpovědětVymazat
  9. Jsem tak pyšná!
    Teď jsem se ještě tématicky koukla na nějaky videa na YT a mám z tebe ještě větší respekt..
    Možná mě trochu štve, že se pool dance musí "praktikovat" ve spodním prádle (nebo prostě tak odhaleně.). Působí to občas hrozně lacině, což mě mrzí.
    Prolhaná Mrcha

    OdpovědětVymazat
  10. blahoželám k toľkej výdrži, šikulka :)

    OdpovědětVymazat