1. 4. 2016

O životě, rolích a jedné nepříjemné zprávě

Už od narození si vybíráme, dostáváme a máme nějaké role ve společnosti. Vrozené, připsané, získané, zvolené... sociolog nebo psycholog by o tom řekli více než já. Těch rolí je mnoho a souvisí s různými pozicemi a sférami života – v práci, v kolektivu, v rodině...

Já sama jsem rolí měla a stále mám hodně, víc než hodně. Žena, dcera a vnučka, sestra, celiačka/bezlepková fiflena, studentka, pracující (tady máme hned tři role – markeťačka, grafička, proofreaderka), bloggerka, partnerka, milenka, kamarádka, holka v domácnosti, ... a to je jen zlomek, novou roli si připisuji s každým koníčkem, aktivitou...


Některé role jen tak existují, visí ve vzduchu a nijak se nás nedotýkají, zatímco jiné požírají čas. A mně se sešlo hned několik z těch, které ten čas požírají ve velké míře. Nestěžuju si, nechci se jakkoliv litovat, prostě konstatuji skutečnost. Poměrně dlouho mi toto vyhovovalo a ani teď nemůžu říci, že by mi některá z těch rolí vadila. Můj ideální stav, ať už z hlediska psychického nebo z hlediska nejlepšího možného stavu byl – od sedmi od rána do jedenácti do večera funguju bez pauzy, kromě logistických a jídelních přestávek se neustále věnuju nějaké roli, potom plus mínus osm hodin spánku a další den nanovo. Plus nějaký ten zdravý stres, protože pod tlakem jsem nejvýkonnější.

Tenhle režim má v jistých obměnách a dříve i později většina z nás, ať jde o studium + práci, práci + domácnost, domácnost + dítě, případně ještě další a krkolomnější kombinace. Pár rolí požírajících čas konstantně, pár rolí, co se občas "ozvou" (dcera = občas navštívím rodiče, občas pro ně něco udělám, občas zavolám domů) a sem tam nějaká ta rolička přibude a ubude. Takhle jsme nastavení a to je zdravý organismus schopen zvládnout.

Důraz na slovo zdravý. Před pár měsíci jsem se dostala do časového presu, k tomu se přidalo pár stresových situací a nepříznivých náhod a tím jsem si podlomila imunitu i zdraví. Když mě zradilo zdraví, čas od času jsem prostě svůj krásný plán a skvělý program škrtla a ulehla do postele nebo zrušila nějaké plány. Tím se ale pár věcí muselo přesunout z kolonky "To do now" do kolonky "to do later". Najednou bylo moc věcí "later" a žádné "done" a času málo. Takže následovalo více stresu... za což se mi můj organismus odvděčil horším zdravím. A více stresu a horší zdraví a začarovaný kruh...

Současná situace vypadá takto: zhruba jednou týdně nezvládnu psychiku a stres. A je jedno, jestli se na veřejnosti rozpláču, nebo doma před spaním upadnu do chmurných nálad, že nic nemá cenu. Je jedno, jestli předem vzdávám věci, protože bych je stejně nestihla, nebo jestli se vystresuju natolik, že se mi udělá fyzicky zle. Léčím se se stresovou poruchou. 

Kdyby to byla jediná věc, která by mě trápila, mohla bych si pískat. Zdraví je kapitola číslo dva. Neustále jsem nachlazená. Není den, kdy bych měla normální hlas, nesmrkala, nekašlala, nebolela by mě hlava nebo klouby. Už ani neřeším, jestli je to psychosomatické, nebo snížená imunita ze stresu. Denně sním cca deset různých tabletek (vitaminy, minerály a další "drogy"), abych vůbec nějak přežila. Jsem neustále unavená, spím i jedenáct hodin, vzbudím se a cítím se mrtvá, a po slabých osmi až deseti hodinách fungování bych mohla jít spát znovu. Tento týden mi příjemné překvapení připravil každoměsíční hormonální spád – vyrazil mi na pusince opar, v důsledku kterého mám zhruba trojnásobný dolní ret. Aspoň ušetřím za plastiku. 

Poslední dva odstavce zní, že si strašně stěžuju. Nestěžuju, nefňukám, beru to, jak to je a snažím se fungovat v rámci možností a nějak svůj stav zlepšit. Jenže v každém článku píšu, jak jsem zase nemocná a co všechno je špatně, takže to raději všechno osvětlím naráz a už se k tomu nebudu vracet, než vás tímto výčtem bolístek obtěžovat ještě půl roku. 

Nechci říkat, že jsem na dně, protože může být mnohem hůř a lidé jsou na tom hůř. Já si ani nepřipadám na dně. Jenom jsem momentálně v situaci, kdy svoje role nedokážu zvládat. 

Nechci se jich vzdát, nechci se vzdát žádné z nich. Některých bych se ani vzdát nemohla, jiné jsou zase snadno odvrhnutelné (role studentky, pracující, celiačky apod.), ale v důsledku toho vyvstanou nové role a nové situace, které budu muset řešit. Jen pár z nich (bloggerka, amatérská pisatelka, ještě amatérštější plavkyně, partnerka a milenka) bych se mohla zříci bez následků... ale ty si zase chci ponechat za (téměř) každých okolností. 

Co ale můžu, chci, potřebuji a musím udělat je většinu těchto rolí omezit co to půjde. A začít u těch, co žerou čas. 

Přestala jsem psát, plavat chodím tak jednou měsíčně místo minimálně jednou týdně, a -pardon za upřímnost, snad nikoho nepohorším- nebýt velikonočního čtyřdenního víkendu, tak už ani nevím, co je to sex. A další na řadě je bohužel i blog. 

Nekončím, proboha. Nechci, nehodlám a nebudu končit. 

Co potřebuji, chci a hodlám je měsíční pauza. Měsíc, kdy na tenhle blog nepřibude ani čárka a vaše blogy budu občas číst, ale hodně málo komentovat. Měsíc, kdy zapomenu, že jsem kdy měla blog, abych se potom mohla vrátit a zrealizovat všechny své nápady a inspirace. Měsíc, kdy doženu pracovní resty, věci, co jsem nestihla a teď bych je měla dělat nad rámec svých běžných povinností, takhle prostě nejsem schopná zvládnout (nebo bych kvůli nim musela zanedbat zase něco jiného). Měsíc, kdy si utřídím, co od života chci a asi budu muset přenastavit i žebříček hodnot. Měsíc, kdy si snad někdy udělám i čas pro sebe a čas na pauzu a relax.

Nebude to pauza s okamžitou platností, ještě dopíšu (už měsíc rozepsanou) recenzi pro Saloos a obdařím vás březnovým In&Out, abych to pak za čtvrt roku nedoháněla)) ...ale od publikace novinkového/odpadkového článku na blog na měsíc zapomenu. Mrzí mě to, dlouhou dobu jsem si myslela, že jsem superžena, která bude všechno zvládat bez mrknutí oka a bez jakýchkoli potíží... ale moje lidskost mě dohnala a ukázala mi, že pokud něco nejsem, je to právě superžena. 

Nestydím se za to. Selhávat a chybovat je lidské, právě v té nedokonalosti tkví podstatná část lidství. Mrzí mě to, protože na blogu a blogy jsem vždycky relaxovala, odpočívala, odreagovávala se... ale úplně vyčerpaný člověk, který má pocit, že nic nezvládá a psychiku v háji nedokáže tvořit milé místo k relaxaci a odpočinku. A poslední, co chci, je přenášet negativitu na vás. 

A♥

P.S. Vím, že jsem si vybrala super datum k sepsání tohohle, ale přísahám, že to není apríl...

17 komentářů:

  1. Amie, docela mi mouvíš z duše. Asi 6x týdně upadám do deprese a musím hledat motivaci jak přežít další den. Asi to má stejný název jako u tebe - stresová porucha. Byla jsemnemocná 4 týdny v kuse. Tak at se nám daří

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach jo, kočko, nemáme to lehké a zima tomu taky vůbec nepomohla (díkybohu za jaro). Mně s takovými stavy docela pomáhá psycholožka, minimálně se někde můžu vyplakat. Držím palce ♥

      Vymazat
  2. Tohle bude znít jako takový ty rady, co dávaj "chytrý" lidi, co tím sami neprocházej,... ale je mi to fuk, třeba ti to pomůže - vykašli se na prášky atd., vem si tejden dovolenou od všeho, jenom se válej, nic nedělej, prospi se, dej si čaj a ňáký dobroty a uvidím, že se všechno srovná do normálu (a jestli se ti chce plakat, tak plač, ať z toho zadržovanýho smutku/vzteku nemáš žaludeční vředy :) ). Hodně štěstí!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prášky jsou vitamíny a minerály, nic závadného. Asi jsem to špatně podala, zníte celkem zděšeně :D Týden dovolené je teď bohužel nereálný, ale v létě si dopřeju minimálně dva. Děkuju ♥

      Vymazat
  3. Nic lepšího ti nepomůže než se na ty starosti prostě vys**t! Neřeš kraviny, nejez prášky a bude ti dobře :-). Když nemáš náladu na blog, kašli na to dělej na co máš větší chuť. Stres to je věc u mě neznámá (bohu dík) ale kolem sebe znám spoustu lidí kteří bojují s depresemi, stresem, neklidem a na to ti nepomůže žádný prášek. Jen je potřeba si to urovnat v mysli. Je mi jasný že ti nejspíš moc neporadím, do duše ti nevidím ale takhle to dělám já a je mi fajn. Až budeš mít rodinu, děti, budou to větší starosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děti mít nebudu, naštěstí či bohužel... a větší starosti? Bože, jen to ne... :D

      Vymazat
  4. Myslím si, že většina z nás žen, se chce cítit jako superžena a být dokonalá ve všem co dělá. Postupně nám začne docházet, že to vždycky nejde a je potřeba ujasnit si priority. V tomhle tě úplně chápu a nic se nestane, když tady měsíc nebo třeba dva nebude žádný článek, hlavní je, aby ses cítila dobře ty a aby to přinášelo vnitřní uspokojení tobě. Už jednou jsem sem psala, že nechápu, jak zvládáš tři práce a nechápu to do teď. Je to obdivuhodné a já bych to nedala, bude mi stačit jedna... :D Ať je brzo líp! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Amen.
      Zvládám, protože jsem nemocná, workoholismus se tomu říká. Za normálních podmínek mě to baví a naplňuje, ale teď to nějak nejde... Děkuju ♥

      Vymazat
  5. Pokud cítíš, že to potřebuješ (a já vím, že ano, už dlouho jsem si říkala, jak tohle všechno dokážeš zvládat, mimochodem, máš za to můj hluboký obdiv), tak to prostě udělej. Taky jsem měla období, kdy jsem toho na bedrech měla víc než jsem dokázala unést a znovu bych to prožít nechtěla, psychicky to bylo nesmírně náročné a doteď mně z toho mrazí. Hodně síly a držím palce ať je brzy líp.

    OdpovědětVymazat
  6. Amy, absolutně mi čteš myšlenky. Jsem taky psychicky a nervově vydeptaná. Vše začalo tím, že se naši začali rozvádět, všechno spadlo na mě, celá starost o domácnost, do toho řešení stěhování s přítelem (a ještě spolu pořád ani nebydlíme a řešíme to od podzimu), do toho hrozně moc věcí ve třeťáku na vysoký, práce, bakalářka.. teď bych jí měla odevzdávat, a prostě zase problémy, takže asi budu muset prodlužovat... Po tomhle cca roce už nemůžu. Vím, že někteří lidi mají šílenou sílu vše zvládnout, ale já jí prostě nemám. Několikrát do týdne brečím, jsem negativní, vše mě s prominutím s**e.. už se ani nemůžu dokopat k normálním úkonům, který jsem běžně dělala - nic mě nebaví, jsem pořád nemocná.. Někdy mám dokonce tak vyhrocenej den, že už se mi kolikrát stalo, že jsem volala hystericky mámě, že se jdu zabít, že už na to nemám... a pak se vždycky uklidním a říkám si: No je tohle možný? Že tohle vůbec řeknu já? Člověk, který vždycky miloval život, ze všeho se snažil vzít si nějaký ponaučení?

    Za poslední rok jsem jako troska.. troska, která bojuje s nespavostí, troska, která zase ztratila všechny stravovací návyky a jí 2x denně a žije jen o kávě.. Nedivím se, že tělo už mě nechce poslouchat, a že je pořád nemocné. Dává mi náznaky neustále, že je něco špatně.. jenže já prostě nevím, jak se přestat nervovat, jak z tohohle pitomýho kruhu vypadnout..

    Držím ti palce, ať se to u tebe co nejdřív srovná.. Já se musím probojovat zase tím svým, ale že je to teda pracný, to se musí nechat.

    Měj se! Budu na tebe myslet.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Úplně přesně chápu tvoje stavy a pocity... nespavost, tvrzení, že to na tomhle světě vzdávám, nemoci, zakletý kruh, nezvládání věcí kvůli psychice a kvůli tomu horší psychika, negativita... je to peklo a úplně nejhorší to je, když za to může něco "zvenku" a nedá se to ovlivnit. Taky držím palce. Dřív, nebo později se to určitě všechno vyřeší a dořeší, vypadneš a najednou bude všechno dobrý. To je myšlenka, co mě drží při životě: není to trvalé. Nebude to takhle navždycky. Změní se to. A kdyby se to nezměnilo, můžu to změnit já.

      Mám ráda větu "When you don't like where you stand, just change it. You're not a tree." Teď je to pro mě sice prakticky utopie, že bych něco mohla změnit a změnila, ale jen vědomí, že kdybych se octla doopravdy na dně, tak "nejsem strom" je neuvěřitelně konejšivé.

      To zvládneš! Posílám veškeré zbytky pozitivity...

      Vymazat
  7. Teda postavit blog před sex... :D Každopádně pauza je myslím v situaci, tak, jak ji popisuješ, vhodným řešením a přeji ti, ať se dáš po všech stránkách, hlavně po té psychické, dohromady. Jaro je na takový restart dobré období :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Protože k tomu sexu jsou potřeba dva, to je ten problém. Drahého teď stresovala nenáviděná práce, takže byl na tom dost podobně jako já. Za blogem stojím jen já... Děkuju ♥

      Vymazat
  8. Ahoj, jsem v podobném stavu a nějak mě pomohla ta informace, že takto to díky těm všemožných planetám a jejich pozici má být... Lidé si mají sahat na své dno... Doufám, že se tam nebudeme válet dlouho a slunečné dny nás vyléčí... Měj se krásně a ať je líp!

    OdpovědětVymazat